Chuť reality.

Jak chutná realita?

Hořkosladce.

-Sladce-

Sladce, jako když cítím tvůj vlhký polibek, když se naše ústa setkají a spojí se v jedno,

jako když cítím, jak moc mi chutnají tvé rty a že bych se jim dokázala poddat celá, v jeden jediný okamžik.

A stejně tak v takovém okamžiku cítím naději, že to všechno trápení se může ztratit a skončit v tom jednom (ne)zatraceným polibku.

A to polibku smrti, ten, který mi tak chutná a občas se v něm myšlenkama ztrácím; přesto se před ním snažím utíkat.

-Hořce-

Hořce, jako když ochutnám ten jedovatý koktejl, po kterém budete jen šíleně zvracet, ale přežijete. Utrápení, zbědovaní a pohublí, ale budete spadat mezi přežišvší.

Hořce jako čaj.

Čaj, ve kterým se snažíte se svýma myšlenkama ponořit a ztratit se na ten maličký okamžik s nadějí, že se v něm utopíte.

S nadějí, že můžete žít.

A pak, na dně takového hrníčku, který leží prázdný před vámi, už nemáte žádnou chuť. Hořkou, sladkou ani hořkosladkou.

Vstát, přežít, a když se poštěstí, spát.

Tak chutná realita.

Je to vražedná směs dvou složek, u které se stále nemůžu rozhodnout, kterou složku preferuju, a tak mezi nima každým dnem balancuju. 

Ta hranice je tenká, ale zatím jsem stále lehká a docela obstojně balancuju, aniž bych ztratila rovnováhu.

A jak chutná život? To nevím.

Znám jenom přežití, to chutná nějak podobně.

A.