Po náročném a dlouhém dni jdete domů, nepřítomně a s hlavou v oblacích. Ta oblaka, která jsou zahlcena starostmi a strastmi právě prožitého dne, šedá, tmavě šedá, hledajíc prosakující paprsky na pohled vzdáleného slunce; a přesto se objeví, byť jen v myšlenkách a jen na chvíli.
V zápalu přemítání nad divokými, nezkrotnými myšlenkami schlazujícími jako mořské vlny, se pozastavíte.
Opatrně a nesměle se rozhlédnete kolem. Co vidíš, když se zastavíš? Co cítíš, když zpomalíš? Pamatuješ si, jaké to je, jen dýchat a nemyslet na nic? Vnímat hebkost přítomnosti, jíž je tak příjemné se dotýkat, jakoby na ničem dalším jednoduše nezáleželo?
Zastavíte se, ale jen kvůli tomu, že světelná signalizace s červeným panáčkem vám přikazuje stát a pokud možno, nevstupovat do vozovky.
Vedle vás se začne hromadit hlouček dalších lidí. Někdo nepřítomně hledí do země, jako by nechtěl vědět o existenci okolního světa a jen se přemístit do svého osobního bezpečí, další si pobrukává písničku, kterou slyšíte díky hlasitosti jeho sluchátek, někdo vás svléká očima a další se na vás hezky mračí.
Od rána každý někam spěchá, na autobus, do školy, do práce, k doktorovi; a přitom se škaredí. Na to nemám čas, řekli by. Na co vlastně potřebujeme volný čas? Na to, abychom ráno spěchali do školy, apaticky, jako stroje, ve spěchu na další hodiny, pak si to odspěchali domů a šli spát? Kolotoč zdánlivé přítomnosti, prožité v hluboké nepřítomosti a denním snění.
Po ulicích straší mrtvolná těla, v nichž žije tak živá a žhnoucí duše plná života, jen uhasena realitou, schlazená a umlčená, aby už nemluvila.
Plakajícím a trpícím s úšklebkem mnozí odvětí "tak nebuď smutnej", neboť empatie byla utlumena spěchem a starostmi.
A přitom pohledu na nepřítomné tváře kolem vás vám proběhne hlavou otázka: Kdy a jak k tomu došlo? Proč musí být člověk silným, věčně šťastným a nezávislým, jinak se nezařadí do chodu dnešní společnosti?
Kdy se začala ženská a mužská role prolínat, aby žena byla výkonná a silná a naopak, proč po mužích požadujeme ženskou křehkost, ta, kterou mnohé postradají?
Myšlenky tíživé, ztěžklé jako kov, ale to závaží je někdy až nemožné odstranit, jde se tomu občas však přizpůsobit.
Jen se někomu zahleď hluboko do očí, tak hluboko, až to uvidíš. Až uvidíš to, co je skryté za zdánlivým úsměvem, bez vrásek kolem očí, schované tam v hloubi, bolest, kterou se snaží ukrývat.
Jen se podívej na ten vztek, schovaný, ale občas se ukáže.
Jen se přesvědč o té upřímné radosti. Zkus se podívat pravdě do očí. Zkusil se už někdo podívat i do těch tvých?
Denně chodíme kolem sebe, neprojevujeme o sebe zájem, mnohdy se přehlceni úkoly neptáme ani nejbližších "Tak co, drahý, máš dobrý den? Jen mi pověz, jak se cítíš", neobejmeme milované, jen jdeme, jsou z nás stroje, stroje odkázaní sami na sebe.
Pak jakoby jsme cítili jen prázdno. Prázdno, které nebolí, ale stejně v něm nevidíte smysl.
Co když někdo právě potřebuje podat pomocnou ruku, ale nemá mu ji kdo nabídnout? Kde jen skončíš, človíčku, když se začneš topit?
Je snadné utopit se v tom moři, moři nacházejícím se ve vaší hlavě, vidíte? Je složité najít cestu ven z chaosu plného otázek. I přesto bych těmito slovy ráda něco předala.
Osůbko čtoucí tato slova, rozhlédni se kolem sebe. Co vidíš?
Dotkni se. Co cítíš?
Kdo je kolem tebe? Jen se podívej, pořádně. Vidíš tu krásu, všudypřítomnou krásu? Najdi cokoliv, kohokoliv, jen mu řekni, že je překrásný, obejmi jej, pověz mu, jak si ho vážíš. Kdy jindy to chceš udělat? Na co čekáš? Na smrt?
Celý život na něco čekáme, na Vánoce, Velikonoce, prázdniny, dovolenou, víkend... A stáváme se tak emočně apatičtí. Zapomínáme na pocity našich blízkých a všeobecně, lidí kolem.
Můj milý čtenáři, být empatická lidská bytost, co CÍTÍ a VNÍMÁ, není slabost. Je to tvá vnitřní síla. Tak se toho neboj.
Nečekej na speciální příležitost. Buď citlivou a vnímavou osobou.
V zápalu přemítání nad divokými, nezkrotnými myšlenkami schlazujícími jako mořské vlny, se pozastavíte.
Opatrně a nesměle se rozhlédnete kolem. Co vidíš, když se zastavíš? Co cítíš, když zpomalíš? Pamatuješ si, jaké to je, jen dýchat a nemyslet na nic? Vnímat hebkost přítomnosti, jíž je tak příjemné se dotýkat, jakoby na ničem dalším jednoduše nezáleželo?
Zastavíte se, ale jen kvůli tomu, že světelná signalizace s červeným panáčkem vám přikazuje stát a pokud možno, nevstupovat do vozovky.
Vedle vás se začne hromadit hlouček dalších lidí. Někdo nepřítomně hledí do země, jako by nechtěl vědět o existenci okolního světa a jen se přemístit do svého osobního bezpečí, další si pobrukává písničku, kterou slyšíte díky hlasitosti jeho sluchátek, někdo vás svléká očima a další se na vás hezky mračí.
Od rána každý někam spěchá, na autobus, do školy, do práce, k doktorovi; a přitom se škaredí. Na to nemám čas, řekli by. Na co vlastně potřebujeme volný čas? Na to, abychom ráno spěchali do školy, apaticky, jako stroje, ve spěchu na další hodiny, pak si to odspěchali domů a šli spát? Kolotoč zdánlivé přítomnosti, prožité v hluboké nepřítomosti a denním snění.
Po ulicích straší mrtvolná těla, v nichž žije tak živá a žhnoucí duše plná života, jen uhasena realitou, schlazená a umlčená, aby už nemluvila.
Plakajícím a trpícím s úšklebkem mnozí odvětí "tak nebuď smutnej", neboť empatie byla utlumena spěchem a starostmi.
A přitom pohledu na nepřítomné tváře kolem vás vám proběhne hlavou otázka: Kdy a jak k tomu došlo? Proč musí být člověk silným, věčně šťastným a nezávislým, jinak se nezařadí do chodu dnešní společnosti?
Kdy se začala ženská a mužská role prolínat, aby žena byla výkonná a silná a naopak, proč po mužích požadujeme ženskou křehkost, ta, kterou mnohé postradají?
Myšlenky tíživé, ztěžklé jako kov, ale to závaží je někdy až nemožné odstranit, jde se tomu občas však přizpůsobit.
Jen se někomu zahleď hluboko do očí, tak hluboko, až to uvidíš. Až uvidíš to, co je skryté za zdánlivým úsměvem, bez vrásek kolem očí, schované tam v hloubi, bolest, kterou se snaží ukrývat.
Jen se podívej na ten vztek, schovaný, ale občas se ukáže.
Jen se přesvědč o té upřímné radosti. Zkus se podívat pravdě do očí. Zkusil se už někdo podívat i do těch tvých?
Denně chodíme kolem sebe, neprojevujeme o sebe zájem, mnohdy se přehlceni úkoly neptáme ani nejbližších "Tak co, drahý, máš dobrý den? Jen mi pověz, jak se cítíš", neobejmeme milované, jen jdeme, jsou z nás stroje, stroje odkázaní sami na sebe.
Pak jakoby jsme cítili jen prázdno. Prázdno, které nebolí, ale stejně v něm nevidíte smysl.
Co když někdo právě potřebuje podat pomocnou ruku, ale nemá mu ji kdo nabídnout? Kde jen skončíš, človíčku, když se začneš topit?
Je snadné utopit se v tom moři, moři nacházejícím se ve vaší hlavě, vidíte? Je složité najít cestu ven z chaosu plného otázek. I přesto bych těmito slovy ráda něco předala.
Osůbko čtoucí tato slova, rozhlédni se kolem sebe. Co vidíš?
Dotkni se. Co cítíš?
Kdo je kolem tebe? Jen se podívej, pořádně. Vidíš tu krásu, všudypřítomnou krásu? Najdi cokoliv, kohokoliv, jen mu řekni, že je překrásný, obejmi jej, pověz mu, jak si ho vážíš. Kdy jindy to chceš udělat? Na co čekáš? Na smrt?
Celý život na něco čekáme, na Vánoce, Velikonoce, prázdniny, dovolenou, víkend... A stáváme se tak emočně apatičtí. Zapomínáme na pocity našich blízkých a všeobecně, lidí kolem.
Můj milý čtenáři, být empatická lidská bytost, co CÍTÍ a VNÍMÁ, není slabost. Je to tvá vnitřní síla. Tak se toho neboj.
Nečekej na speciální příležitost. Buď citlivou a vnímavou osobou.
A.
Comments
Post a Comment