Po probdělé noci se přišourám do koupelny. Se zkrvavenýma očima a prázdným pohledem v nich se dívám na svůj odraz. Oplachuji si obličej ledovou vodou, napiju se. Vyčistím si zuby. A zakončuji ledovou sprchou. Uchopím nůžky a odstřihuji malé pramínky vlasů na ofině. Oči mám šedé, zestárlé, jako duši. Plamínek v nich se vytratil, kamsi. Asi jsem ho spláchla do záchoda. Ha. Prohlížím si paletu barev očních stínů a přemýšlím, jak tu mtvolu, co na mě kouká v zrcadle, oživím. Vybírám si bílou a pečlivě ji nanáším na oční víčka. Vedle ní se nachází tmavě šedá, stříbřitá a plná barva. Stínuju tak dlouho, dokud nejsem spokojená. Pod oči si udělám tečky. Nanáším dvě vrstvy řasenky. Šablona, tužka na obočí. Konturuji linii rtů a nanáším jemně růžovou rtěnku. Usměju se na sebe a s jizvama po těle si nahlas říkám: Aspoň umřeš krásná, až tě někdo najde. Potom na sebe dlouhou dobu hledím. Začnu křičet. Tak už chcípni ty tupá krávo, opakuju si nahlas. Hlas se mi začíná třást a píchá mě u srdce. Nehty se mi zarývají do kůže a slzy se mísí s krví. Po hraně vany se sesouvám k zemi a pálí mě oči. Obličej je celý počerněný od stínů, které se ještě před chvílí nacházely na víčkách. Ztrácím pojem o tom, jestli jsem při vědomí. Po chvíli, kdy přestanu plakat, oblékám se. Přes krvavá stehna si natahuji silonky. Oblékám si podprsenku a koukám na mou bledou kůži. Oblékám si podkolenky a sukni. Znovu přistupuji k zrcadlu. Sleduji, jak do umyvadla stéká černá voda. Čistím pleť a opakuji svůj první pokus. Už se na sebe cynicky neusmívám. Odcházím z koupelny; ale zastavuji se ve dveřích. Nasazuji úsměv a jdu hrát své osobní divadlo.
Připadá mi to směšný. Směšný, jak lidé tvrdí, že se vám uleví, když se svěříte. Směšný, když si budete myslet, že vaše myšlenky přijmou. A ještě směšnější je, když uvnitř sebe pořád doufám.
Co jen napíšu do dopisu na rozloučenou, co těm lidem můžu povědět? To mi poslední dny vrtá hlavou. A jak umřu? Uteču, a třeba někde umrznu, nebo budu dehydratovaná a vyhladovím; však s tím mám bohaté zkušenosti. Píšu lidem, které miluji, a třeba tak tajně doufám, že přijedou, obejmou mě. Abych se s nima mohla rozloučit. Ale nic z toho se neděje. Místo toho dostávám analýzu životní sitauce a milion důvodů, proč to nemám zrovna teď ukončovat. Poznávat? Mít vztah? Pracovat? Studovat? A proč mám plnit sen druhých? Jeden z mnoha dalších důvodů, proč chci skoničt je to, že už mě ty roky přežívání výhradně pro druhé znavil natolik, že v tom pokračovat nehodlám. Víte, všechny nás čeká stejnej konec. Ať už budu úspěšně vystudovaná zbohatlice, feťačka, alkoholička a nebo bezďačka. V čem je to jiný? Že budu prožívat pomyslnej pocit životního naplnění a smyslu? Jsem unavená. Unavená.
Co když všechno to poznávání a prchavost života už prožívat nechci? Chci jen přestat existovat. Nežádám sebe samou o tolik, ale přesto je to mnohem těžší, než jsem předpokládala. Může člověk nenavidět ten pocit, milovat? Protože všechno miluju tak moc, až ležím osaměle v posteli a už nemám ani co obejmout, čeho se dotknout.
Žiju ve světě, kde jako by city neznamenaly nic. Jen odpad mých myšlenek. Unavují mě racionální opodstatnění toho, kým MÁM bejt, nebo kým MŮŽU bejt. Unavuje mě snaha vymluvit mi konec existence mířením na milované a city. Stojím před zrcadlem o to jistější, že jsem jen prázdný nic.
Myšlenky se mi motají snahou napsat to, co obsahují. Snad jen, že nevím, jak dlouho to vydržím. Přestávám se snažit. Odpusťe mi, jestli už o mně později nikdy neuslyšíte. Nevím, co je na druhém břehu, asi nicota. Ale stejně alespoň doufám, že z té nicoty vylétnu v podobě velikého, modrého motýla. Motýlek, co mávne křídly a vyvolá katastrofu, nebo motýlek, co mávne křídly a vyvolá zázrak, motýlek, co svou krásou a elegancí bude dělat každičkýmu ztracenýmu i neztracenýmu poutníkovi radost, co ho navede na správnou cestu a bude jeho světýlkem. Co vzlétne a uvidí Zemi v plné své kráse. Motýlek, co žije sám za sebe, poznává, objevuje, plodí další krásný motýlky, na ničem ale nelpí, jen žije sám za sebe a svobodu. Ale už nebýt tím, čím jsem. Člověkem, co je v pasti lidského světa odtrženého od přírodní krásy, nebýt otrokem lidských pravidel, konvencí a systému. Nebýt tím strašidelným monstrem; pro sebe ani pro lidský svět. Zkrátka už nebýt... Nemyslet; a nebýt ani v hmotné podobě.
Sbohem. Sbohem, to vám dám. Sbohem vám chci stačit dát.
Vysvobození. Vysvobodím se, nebo se znovu uvězním? A obejme mě alespoň smrt s láskou v náručí?
Comments
Post a Comment