Moje milá a krásná ženo,
ach mnoho toho mám na srdci, co říci ti toužím, až sama nevím, čím začít.
Tolikrát ti říkali, jak jsi ošklivá, až jsi tomu skutečně uvěřila a začala ses vidět v tak hrozném světle, že jediný smrtelník kolem tebe by tě takhle nikdy neviděl. Našla jsi na sobě tolik chyb, až jsi v zrcadlovém odraze neviděla nic jiného, než je.
Tak moc jsi tomu podlehla, až ses tomu poddala celá celičká, a přitom toliko krásná. Jediné východisko, které jsi v tom odlesku zahlédla, bylo kopírovat to dokonalé, co jsi kolem sebe viděla a se smutkem pozorovala. Zhubla jsi, až jsi byla tak vyhublá, že ses divila, proč už se ostatním nelíbíš a vzala sis to tak, že nejsi hubená dostatečně.
Začala jsi cvičit a přestat jíst, protože jsi cítila, že toho nejsi hodna.
A takhle jsi, osůbko, poznala temné zákoutí uvnitř tvé vlastní mysli, v tom nekonečném toku myšlenek a zabloudila jsi.
Tak dlouho ti říkali, že to nedokážeš, až jsi to vzdala se zjištěním, že měli pravdu. A tak ses přestala snažit, protože to nemá cenu. Přitom ses jen věnovala něčemu, co nestálo za to a sama tam někde hluboko víš, že bys dokázala všechno. Ale přišla jsi o odhodlání a o naději, protože ta umřela už dávno.
Tak dlouho tě odstrkovali, až jsi uvěřila, že za nic nestojíš a že tvým osudem je být osamělá. Tak osamělá, v tom děsivě velikém světě kolem, až ses začala ztrácet v chaosu, který to přináší.
Alenka v říši divů, co zabloudila do říše bolesti, kde není nic, než pustina a ty, maličká a samotná, uvězněná někde, odkud se tak snažíš najít cestu ven, ale ta pustina se zdá nekonečně velká a ty si vzpomínáš, že naděje už vyprchala a zbyla jen tma, tma, která tě oslepila. A tak zůstáváš v té prázdné tmě, odkud nemůžeš najít cestu ven.
A jednou, když vysvitlo sluníčko a ty jsi zjistila, že už tma, ta veliká a strašidelná tma pomalu ustupuje, jsi začala věřit. Věřit, že naděje se pro tebe přeci jen vrátila a pomůže ti z té temné říše najít cestu zpět, tu, ze které jsi sešla, když ses viděla v zrcadle. Tam, kde to začalo a kde to skončilo.
Tolikrát s nadějí po boku jsi hledala cestu ven, až jsi ji skutečně našla. Jenže zjistila jsi, že tě každý vnímá stejně jako na začátku, avšak přeci jen trochu jinak.
Tolikrát jsi byla sama samotinká, bez duše i naděje vedle sebe, že jsi tentokrát naletěla slovům. Slovům, která tě pohladila a zahltila láskou, slovy, která tě přenesla do zcela jiného světa, světa dosud tak nepoznaného, světa lásky.
Ta slova tě svedla, svedla si tě jen pro sebe, do teplých a pohodlných loží. A potom, co tě svědla, ta slova zmizela a s ním i ten zachránce, kterému jsi naletěla. Není to tvá chyba, človíčku, protože jsi hledala to, co jsi tolik potřebovala, až jsi nepoznala, že to není skutečné.
Plakala jsi, plakala jsi tolik pro ta slova, která zůstala jen slovy... nenaplněnými. Bolelo tě to a ta bolest v tobě zůstala napořád, napořád s tebou a stala se tvou součástí.
A i tak, statečná, tak moc statečná dušičko, jsi snažila té bolesti čelit. Jenže víra v to, že svět může být i krásným místem... odešla už u zrcadla.
A tak, tak ses rozhodla, že s tím skoncuješ. Věřila jsi, že nikomu chybět nebudeš, protože pro tento svět nejsi dostatečně krásná, dokonalá a hodna lásky. Věřila jsi, že tě ostatní vnímají jen jako objekt a že pravý cit ti není a nebude souzen.
Začala jsi přemýšlet, jak bezbolestně odejít, i když jsi tušila, že bezbolestně to nemůže být, ale jednou, jednou jedinkrát jsi v sobě našla odhodlání s tou bolestí skoncovat.
Tak, že tvé tělo, tvé nedokonalé, ale tak překrásné tělo by skončilo hnijící pod zemí a kdo ví, kde by bloudila tvá překrásná, tak moc zraněná dušička, co by potřebovala ošetřit. Asi by pořád bloudila a sledovala, co tady nechala, sledovala by své krásné tělo hnít a tlít pod zemí, až by zjistila, že to útěkem skončilo, protože po útěku už není cesty zpět.
Moje milá, krásná osůbko, prosím, tak moc tě prosím, žadoním na kolenou, bojuj.
Bojuj a nenech se, nenech se připravit o tvou sílu, o tu ženskost a sílu, která v tobě je, nepouštěj ruku naděje!
Svět je tak moc krutý a navždycky bude, ale ty, ty, silná dušičko, můžeš změnit celý svět, můžeš změnit cokoliv, co si jen budeš přát, jen nesmíš utéct, musíš tomu zlu čelit a ukázat mu, že dobro a láska uvnitř tebe přebije cokoliv, cokoliv na světě.
Jsi obklopena tolika vnitřně i zvenku krásnými lidmi, kteří ti tu ruku, pomocnou ruku, spolu s nadějí podávají, tak se nepouštěj, jen se chytni a ony, tyhle ruce, tě vytáhnou z močálu, který tě stahuje ke dnu.
Všechno, úplně všechno můžeš zvládnout, protože na nic nejsi sama, a ty to přeci dobře víš.
Chci ti jen říct, že jsi jen překrásný člověk, co se na chvíli ztrácí v temnotě. ale jsi člověk. A to se lidem občas stává. Jen tomu prosím nepodlehni. Znej svou cenu, krásko.
ach mnoho toho mám na srdci, co říci ti toužím, až sama nevím, čím začít.
Tolikrát ti říkali, jak jsi ošklivá, až jsi tomu skutečně uvěřila a začala ses vidět v tak hrozném světle, že jediný smrtelník kolem tebe by tě takhle nikdy neviděl. Našla jsi na sobě tolik chyb, až jsi v zrcadlovém odraze neviděla nic jiného, než je.
Tak moc jsi tomu podlehla, až ses tomu poddala celá celičká, a přitom toliko krásná. Jediné východisko, které jsi v tom odlesku zahlédla, bylo kopírovat to dokonalé, co jsi kolem sebe viděla a se smutkem pozorovala. Zhubla jsi, až jsi byla tak vyhublá, že ses divila, proč už se ostatním nelíbíš a vzala sis to tak, že nejsi hubená dostatečně.
Začala jsi cvičit a přestat jíst, protože jsi cítila, že toho nejsi hodna.
A takhle jsi, osůbko, poznala temné zákoutí uvnitř tvé vlastní mysli, v tom nekonečném toku myšlenek a zabloudila jsi.
Tak dlouho ti říkali, že to nedokážeš, až jsi to vzdala se zjištěním, že měli pravdu. A tak ses přestala snažit, protože to nemá cenu. Přitom ses jen věnovala něčemu, co nestálo za to a sama tam někde hluboko víš, že bys dokázala všechno. Ale přišla jsi o odhodlání a o naději, protože ta umřela už dávno.
Tak dlouho tě odstrkovali, až jsi uvěřila, že za nic nestojíš a že tvým osudem je být osamělá. Tak osamělá, v tom děsivě velikém světě kolem, až ses začala ztrácet v chaosu, který to přináší.
Alenka v říši divů, co zabloudila do říše bolesti, kde není nic, než pustina a ty, maličká a samotná, uvězněná někde, odkud se tak snažíš najít cestu ven, ale ta pustina se zdá nekonečně velká a ty si vzpomínáš, že naděje už vyprchala a zbyla jen tma, tma, která tě oslepila. A tak zůstáváš v té prázdné tmě, odkud nemůžeš najít cestu ven.
A jednou, když vysvitlo sluníčko a ty jsi zjistila, že už tma, ta veliká a strašidelná tma pomalu ustupuje, jsi začala věřit. Věřit, že naděje se pro tebe přeci jen vrátila a pomůže ti z té temné říše najít cestu zpět, tu, ze které jsi sešla, když ses viděla v zrcadle. Tam, kde to začalo a kde to skončilo.
Tolikrát s nadějí po boku jsi hledala cestu ven, až jsi ji skutečně našla. Jenže zjistila jsi, že tě každý vnímá stejně jako na začátku, avšak přeci jen trochu jinak.
Tolikrát jsi byla sama samotinká, bez duše i naděje vedle sebe, že jsi tentokrát naletěla slovům. Slovům, která tě pohladila a zahltila láskou, slovy, která tě přenesla do zcela jiného světa, světa dosud tak nepoznaného, světa lásky.
Ta slova tě svedla, svedla si tě jen pro sebe, do teplých a pohodlných loží. A potom, co tě svědla, ta slova zmizela a s ním i ten zachránce, kterému jsi naletěla. Není to tvá chyba, človíčku, protože jsi hledala to, co jsi tolik potřebovala, až jsi nepoznala, že to není skutečné.
Plakala jsi, plakala jsi tolik pro ta slova, která zůstala jen slovy... nenaplněnými. Bolelo tě to a ta bolest v tobě zůstala napořád, napořád s tebou a stala se tvou součástí.
A i tak, statečná, tak moc statečná dušičko, jsi snažila té bolesti čelit. Jenže víra v to, že svět může být i krásným místem... odešla už u zrcadla.
A tak, tak ses rozhodla, že s tím skoncuješ. Věřila jsi, že nikomu chybět nebudeš, protože pro tento svět nejsi dostatečně krásná, dokonalá a hodna lásky. Věřila jsi, že tě ostatní vnímají jen jako objekt a že pravý cit ti není a nebude souzen.
Začala jsi přemýšlet, jak bezbolestně odejít, i když jsi tušila, že bezbolestně to nemůže být, ale jednou, jednou jedinkrát jsi v sobě našla odhodlání s tou bolestí skoncovat.
Tak, že tvé tělo, tvé nedokonalé, ale tak překrásné tělo by skončilo hnijící pod zemí a kdo ví, kde by bloudila tvá překrásná, tak moc zraněná dušička, co by potřebovala ošetřit. Asi by pořád bloudila a sledovala, co tady nechala, sledovala by své krásné tělo hnít a tlít pod zemí, až by zjistila, že to útěkem skončilo, protože po útěku už není cesty zpět.
Moje milá, krásná osůbko, prosím, tak moc tě prosím, žadoním na kolenou, bojuj.
Bojuj a nenech se, nenech se připravit o tvou sílu, o tu ženskost a sílu, která v tobě je, nepouštěj ruku naděje!
Svět je tak moc krutý a navždycky bude, ale ty, ty, silná dušičko, můžeš změnit celý svět, můžeš změnit cokoliv, co si jen budeš přát, jen nesmíš utéct, musíš tomu zlu čelit a ukázat mu, že dobro a láska uvnitř tebe přebije cokoliv, cokoliv na světě.
Jsi obklopena tolika vnitřně i zvenku krásnými lidmi, kteří ti tu ruku, pomocnou ruku, spolu s nadějí podávají, tak se nepouštěj, jen se chytni a ony, tyhle ruce, tě vytáhnou z močálu, který tě stahuje ke dnu.
Všechno, úplně všechno můžeš zvládnout, protože na nic nejsi sama, a ty to přeci dobře víš.
Chci ti jen říct, že jsi jen překrásný člověk, co se na chvíli ztrácí v temnotě. ale jsi člověk. A to se lidem občas stává. Jen tomu prosím nepodlehni. Znej svou cenu, krásko.
Všem,
A.
Comments
Post a Comment