Ona.

Ach, ona v té kápi, 

temnotou zahalena, 

sladkým polibkem omamujíc

její ruka ke mně vztažena. 

Cítím to spojení

vlhkého polibku 

dotykem opojení

chlad rukou její 

skrze mě procházejíc. 

Přestávám cítit 

jemnost té ruky, 

neb chlad dal

prstům mým barvy 

oku mému 

toliko nepoznaných. 

Zapomínám,

jak pohnout se mám, 

ležím, jen nemožna vstát, 

myšlenkami se zahřívám, 

neboť už.... 

Nevnímám. 

Dýchej; křičí kdosi, 

jen ona, 

ach ona v té kápi, 

dotykem svým 

jsem přesvědčena;

dýchat už nesmím. 

Když myšlenky mé 

u konce jsou, 

tělo němé, 

ruce ztuhlé jsou, 

a já uvnitř 

té tmavé kápi 

ruku v ruce s tou, 

jíž hlas přesvědčivě zněl... 

Už nejsem.