Provazochodec.

Po laně nakračuji,

těžce a přitom tak lehce,

v těch krocích pokračuji

hořce, se žalem a trpce.

Lano útěkem se stalo

před pádem do údolí

a beze slov předeslalo

že kroky mé zabolí.

Lano ostny poseto je,

s lehkostí do chodidel zabodávajíc

já tišše přijímám je

a život vzdávajíc.

Na obou koncích záchrana stojí,

pomocnou ruku přijala bych,

avšak tělo cesty zpět se bojí

neb bolest další nechtěla bych.

A v duši své vidím

ten smutek hlubší žití,

mrtvé ticho slyším

bázlivých proseb není zbytí.

Provaz můj opotřebován je,

zpřetrhat se lehce může,

uhaslý svíce knot připomínaje

ptám se, zda-li seskok pomůže?

Dívám se dolů přemýšlejíc

jak proudem řeky unášené,

tělo zjizvené vypadajíc,

stalo by se studené.

Na druhé straně naděje mě vidí

pomocnou ruku napřahujíc,

jista nejsem si,

zda život s jizvami za to stojí.

Proč tu smyčku neutáhnout,

myšlenkami se probíhá,

temnotou zděšená neodhadnout,

zda děs naději nedobíhá.

A tak zůstávám v půli

dolů do řeky shlížím

balancuji s vůlí,

že rozhodnout přec se musím.

Duše v těle ženy,

ztracená, východ hledajíc

možnosti pevně uchopeny

v rukou svírajíc.

  Naděje:

Jen neboj se kráčet dál

neb jízvy tvé zahojí se

záplatu někdo by ti dal.

A.