Rouškovej svět. Takhle to teď vypadá. Protože "Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě" je vcelku fajnový pravidlo. Jak jinak se vzájemně chránit, když respirátory dané kategorie jsou jen těžko k sehnání, neboť i dodací lhůta při objednání je delší jak 50 dní? Pokud nebudeme trvdohlaví jako triceratops, tak by to mohlo začít fungovat. A jak se zdá, lidé tu snahu opravdu maj. Ještě předevčírem se na mě lidé koukali jako na blázna s rouškou, a teď už se koukaj jak na blázna na ty bez. Jde to rychle, to se musí nechat.
To divný napětí ve vzduchu musí cítit snad každej, nemýlím-li se. Obzvlášť lidi z města. Jednak jsme pod větším tlakem, jednak je zde, chtě nechtě, větší riziko nákazy. Ale na ten nákup prostě dojít musíme, ne každej z nás totiž syslil dopředu, čímž neznevažuju ty, který to udělali, protože to vlastně není úplně hloupý. Nejde tolik o to, že by zavřeli obchody, ale kdo vám bude dovážet jídlo, až se nakazíte? Kdo vám to uvaří, když se třeba ani nezvednete z pelechu? A kdo nakrmí vaše mazlíky? Energií Čchi nad tím prostě nevyzrajem, a tak to je. Nebo možná jo, ale ještě se mi nepodařilo rozlousknout, jak to udělat a jak tu sílu uvnitř sebe vlastně najít.
Jsem tak nějak násilně odtržená od svýho vlastního psyché, duše pobíhá někde na louce a našlapuje bosými chodidly na rosou pokrytou trávu. A to se projevuje občasnýma návalama úzkostí, který neumím ovládnout. Snažím se s tím tak nějak vyrovnat, po svým. Jediný štěstí je, že nebydlím sama. Uf.
A jak tenhle skličující koronavirový stav přežít? Nevím, ale snažím se to zjistit, protože si tím prochází prakticky každej a kdybych jen našla něco dobrýho, hned bych to vyklopila.
Na mě zatím fungujou barvy, tedy že tím působím na svý smysly a představivost. Zvykla jsem si na ranní rituál, pustím si hudbu, otevřu okno dokořán, chvíli na sebe nechám svítit sluníčko, který nádherně hřeje a zatancuju si, jen tak, pro radost. Miluju modrou barvu. Je to pro mě barva duše a míru, jakoby už patřila ke mně samý a neumím si bez ní představit život. Modrý je moje myšlení, ale ta barva to vyrovnává a přináší klid. Modrá, jako blankytně modrá obloha a pod ní vykvetlé louky. Modrá jako barva azurového moře s vlnkami, ve kterých se dá vesele skotačit. Podmořskej svět plnej mořskej koníků a žraloků, mušlí a dalších. Můj pokoj je teď takovej můj chrám, chrám, ve kterém sedím v otevřeném okně, nasávám sluneční paprsky, který vytahujou všechny ty zimou schovaný pihy; představuju si, jak plavu a dovádím v moři a cítím slaný mořský vzduch. Nosím různé "mořské motivy" a hlavně modrou, protože mi prostě dělá radost. Cvičím jógu a další domácí cvičení, dělám věci do školy, kterých je vcelku požehnaně, čtu a hodně píšu. HODNĚ. Vypsat je jeden z nejsnažších způsobů, jak ty negativní pocity dostat ven, a to je žádoucí.
Všechno je to fajn do doby, než vás lidé začnou spamovat fotkama z venku, jak běhaj, jak jsou v lese. Ne, nezazlívám jim to, užívají si to a to je moc hezký. Ale kde to mám ve městě vzít? Blízkej les pokáceli, a stejně byl plnej lidí. Uh. Láme mi to srdce, protože si musím přiznat, že cítím tu emoci, ze které mám strach a kterou jsem řádku let zkrátka necítila. Závist. Tuto emoci mám spjatou s negativitou, nicméně je to taky signál: Zpomal. Andreo, prosím tě zpomal. Najdi v sobě ten vnitřní klid a nenech se rozházet takovou blbostí. Vždyť se to dá přežít a důležitý je přece naše zdraví, sakra práce!
Jo, kéž by to bylo tak snadný. Ale co by to bylo za život, kdyby se člověk nemusel snažit? To je přece nuda. Život nemá být továrna na štěstí, v tom tkví ta krása. A proto se budu snažit uklidnit. Zkuste to taky, jsme v tom všichni. A teď se jdu umejt a dát trochu do cajku, můj vzhled dostává sakra na prak. Uf.
Přeji všem co největší vnitřní klid, čas na odpočinek a zpomalení. Dělejte nadále produktivní činnosti, které vás obohacují a dělají radost. A věřme, že to co nejdřív pomine.
To divný napětí ve vzduchu musí cítit snad každej, nemýlím-li se. Obzvlášť lidi z města. Jednak jsme pod větším tlakem, jednak je zde, chtě nechtě, větší riziko nákazy. Ale na ten nákup prostě dojít musíme, ne každej z nás totiž syslil dopředu, čímž neznevažuju ty, který to udělali, protože to vlastně není úplně hloupý. Nejde tolik o to, že by zavřeli obchody, ale kdo vám bude dovážet jídlo, až se nakazíte? Kdo vám to uvaří, když se třeba ani nezvednete z pelechu? A kdo nakrmí vaše mazlíky? Energií Čchi nad tím prostě nevyzrajem, a tak to je. Nebo možná jo, ale ještě se mi nepodařilo rozlousknout, jak to udělat a jak tu sílu uvnitř sebe vlastně najít.
Jsem tak nějak násilně odtržená od svýho vlastního psyché, duše pobíhá někde na louce a našlapuje bosými chodidly na rosou pokrytou trávu. A to se projevuje občasnýma návalama úzkostí, který neumím ovládnout. Snažím se s tím tak nějak vyrovnat, po svým. Jediný štěstí je, že nebydlím sama. Uf.
A jak tenhle skličující koronavirový stav přežít? Nevím, ale snažím se to zjistit, protože si tím prochází prakticky každej a kdybych jen našla něco dobrýho, hned bych to vyklopila.
Na mě zatím fungujou barvy, tedy že tím působím na svý smysly a představivost. Zvykla jsem si na ranní rituál, pustím si hudbu, otevřu okno dokořán, chvíli na sebe nechám svítit sluníčko, který nádherně hřeje a zatancuju si, jen tak, pro radost. Miluju modrou barvu. Je to pro mě barva duše a míru, jakoby už patřila ke mně samý a neumím si bez ní představit život. Modrý je moje myšlení, ale ta barva to vyrovnává a přináší klid. Modrá, jako blankytně modrá obloha a pod ní vykvetlé louky. Modrá jako barva azurového moře s vlnkami, ve kterých se dá vesele skotačit. Podmořskej svět plnej mořskej koníků a žraloků, mušlí a dalších. Můj pokoj je teď takovej můj chrám, chrám, ve kterém sedím v otevřeném okně, nasávám sluneční paprsky, který vytahujou všechny ty zimou schovaný pihy; představuju si, jak plavu a dovádím v moři a cítím slaný mořský vzduch. Nosím různé "mořské motivy" a hlavně modrou, protože mi prostě dělá radost. Cvičím jógu a další domácí cvičení, dělám věci do školy, kterých je vcelku požehnaně, čtu a hodně píšu. HODNĚ. Vypsat je jeden z nejsnažších způsobů, jak ty negativní pocity dostat ven, a to je žádoucí.
Všechno je to fajn do doby, než vás lidé začnou spamovat fotkama z venku, jak běhaj, jak jsou v lese. Ne, nezazlívám jim to, užívají si to a to je moc hezký. Ale kde to mám ve městě vzít? Blízkej les pokáceli, a stejně byl plnej lidí. Uh. Láme mi to srdce, protože si musím přiznat, že cítím tu emoci, ze které mám strach a kterou jsem řádku let zkrátka necítila. Závist. Tuto emoci mám spjatou s negativitou, nicméně je to taky signál: Zpomal. Andreo, prosím tě zpomal. Najdi v sobě ten vnitřní klid a nenech se rozházet takovou blbostí. Vždyť se to dá přežít a důležitý je přece naše zdraví, sakra práce!
Jo, kéž by to bylo tak snadný. Ale co by to bylo za život, kdyby se člověk nemusel snažit? To je přece nuda. Život nemá být továrna na štěstí, v tom tkví ta krása. A proto se budu snažit uklidnit. Zkuste to taky, jsme v tom všichni. A teď se jdu umejt a dát trochu do cajku, můj vzhled dostává sakra na prak. Uf.
Přeji všem co největší vnitřní klid, čas na odpočinek a zpomalení. Dělejte nadále produktivní činnosti, které vás obohacují a dělají radost. A věřme, že to co nejdřív pomine.
Comments
Post a Comment