Desiluze.

Mí drazí,

opět se vám ozývám. Napsala jsem již tolik článků, nad kterými jsem byla schopna strávit i dlouhé tři hodiny, ale všechny nakonec skončily ve složce rozepsáno. Aktuálnost slov nevydrží kvantu rychlých změn mých vlastních myšlenek.

Nějakou dobu se mi vždy daří myšlenky rovnat do poliček, tak, aby se nepomíchaly, využívat je zdravě ke zkvalitění života, ale stačí, když v noci nastoupí škodná a po tom, co ulehnu a usínám, všechny ty šuplíčky a poličky rozhází, roztrhá, pošlape a ráno mne nechává probouzet se s roztrhaným chuchvalcem změti, u kterého si nebudu nikdy zcela jista, zda-li nepořádek někdy uklidím, či všechny ty šmouhy už zůstanou.
Psala jsem, že jsem dálka a nemám konec, ale opravdu ten konec nemám?

Všechno si prostě idealizujeme. Je to zcela přirozené a normální. Krásné modelky z instagramu prezentující pohádkový život, ve skutečnosti ztrápené a smutné. Články o životní síle, jejichž autor je zlomený člověk, toužící po tom změnit osud alespoň druhým, když už svou situaci vidí jako bezvýchodnou.
Velké touhy, velké myšlenky, velké ambice. Na koho někdy rodiče netlačili, abyste měli samé jedničky, dostali se na dobrou vysokou školu, vystudovali a jezdili je navštěvovat s novým bávem, které jste si koupili za jmění z vašeho supr čupr zaměstnání. Všichni rádi sníme. Všichni.
Jak bolestné je pro rodiče zjištění, že jejich milovaná dcera nebo syn, do kterých vynaložili tolik své životní energie, je zklame, protože nebude vystudovaný, bohatý právník, ale člověk, který si zkrátka touží vydělat na zaplacení nájmu, jídla a když se poštěstí, občas si někam vyjede odpočinout?
Kolik dětí má vize, za kterými si jde? Do jaké míry zasahují rodiče?

Většina úzkostí, které prožíváme, pramení z pocitu méněcennosti. Když on je úspešný podnikatel, musím být taky, když ona je štíhlá modelka, musím taky, když tenhle týpek je chodící továrna na štěstí, jak to, že já sakra nejsem?! Co je se mnou špatně? Proč se neprobouzím jako on s úsměvem, rozzářenej jako sluníčko?
Kolem sebe máme hodně vzruchů a "stimulantů", které nás odvádí od sebe samých. Pravdou je, že život není veselohra. Je to tragikomedie, ale čím dříve ten fakt, že je v pořádku, když pláčete, že je v pořádku, když se vám něco nepodaří, přijmete, tím lépe budete žít. Zní to tak jednoduše, ale nic není jednoduché, tudíž je to další, nikdy nekončící bolest.

A já jsem ten falešnej kazatel, co pije víno a káže vodu. Toužila jsem změnit svůj způsob přemýšlení, tak, jako již nespočetněkrát v životě, a nějakou dobu jsem se tuze radovala, jak se mi to vlastně dobře daří a že i přes nepříjemnosti dokážu kráčet dál. Přečetla jsem spoustu cenných knih, poslouchala podcasty, rozšiřovala si obzory, malovala, tvořila... a naivně jsem si myslela, že už třeba konečně přijdu na to, co od sebe a od života očekávám. Bohužel, škodná přišla a místo velkých činů se řinuly slzy, slzy sebezklamání.
Musím vyzdvihnout fakt, že jsem pochopila, co to znamená uspořádat si priority, a i přesto, že jsem si je urovnala a naučila se chápat spouštěče emocí, ten sladkej malej hlásek uvnitř mé hlavy mě přesvděčil, že na tom stejně nezáleží.
Zkoušeli jste si někdy projíždět seznamky, nebo si číst, po čem na svých protějšcích lidé touží? "Chci, aby veděl/a, co od života chce". Vážně to víte i vy sami? Nebo si jen myslíte, že to víte?
A má tohle všechno vůbec smysl?

Jsem něco jako existenciální nihilista. Smutným faktem ale je, že právě to je sebezničující. A taky to, že jsem si to nezvolila tak úplně dobrovolně. Nevím, co od sebe chci, co vlastně v životě toužím dělat, nevím, jestli chci studovat a už teď vím, jak zklamávám rodiče, už jenom mýma myšlenkama. Rodiče vám budou vždycky tvrdit, že je nemůžete zklamat, ale oči jsou oknem do duše a stačí se podívat a je vám jasné úplně všechno. Je pravdou, že důležité je nezklamávat hlavně sebe, ale to už se stalo dávno a na to jsem si zvykla. Nejspíš nebudu bohatá, super vzdělaná právnička s krásnou Audinou, promiň, tati. Nejspíš nebudu mít všechno tak na háku, jako ty mami, v tom dobrém slova smyslu, promiň. A asi nebudu mít ani luxusní vilu, babi. A vůbec, k čemu tohle všechno je, když to zase skončí?

Co vám tímto článkem chci sdělit?
Asi to, že jsem prostě ještě zcela zmatenej, mladej človíček, co se hledá. A taky to, že i když na mém instagramu vidíte "lesní vílu", skrývá se za ní obyčejný člověk s bežnými, životními strastmi. Že ani nežiju v lesíku v nádherné přírodě, ale v centru rozpálených betonic, že nejsem jenom miloučká holka, ale taky pěkně vzteklá, občas hysterická a ustrašená holka, že normálně studuju a že i když ráda sdílím s vámi všemi mé myšlenky, za kterými si skutečně stojím, tak že i za nimi se skrývá někdo, kdo se snaží bojovat s depresí a myšlenkama na konec a že někdy se snažím komplex osamělosti řešit právě psaním.

Jsem jenom lidská bytost, stejně tak, jako ty, človíčku, co to čte. A je mi líto, jestli jsem tě připravila o iluze.
A na nic nejsi sám. Neboj se.

A nakonec, co mi pomáhá?
Konekce s přírodou. Všechno z hlavy zahodit, vypnout mobil a jít do lesa a na louky. To jediné mi totiž vždycky smysl dávalo.

Vaše A.

Pane, když mám hlad, sešli mi někoho, kdo potřebuje nasytit.

Když mám žízeň, sešli mi někoho, kdo potřebuje utišit žízeň.

Když je mi zima, sešli mi někoho, kdo potřebuje zahřát.

Když jsem smutná, sešli mi někoho, kdo potřebuje potěšit.

Když jsem chudá, sešli mi někoho, kdo je chudší než-li já sama.

Když nemám čas, sešli mi někoho, kdo potřebuje vyslechnout.

Když jsem potupená, sešli mi někoho, koho bych mohla chválit.

Když ztrácím odvahu, sešli mi někoho, kdo potřebuje povzbudit.

Když cítím nepochopení, sešli mi někoho, kdo potřebuje obejmout.

Když se necítím milována, sešli mi někoho, kdo potřebuje lásku.

--Matka Tereza.