Bude to dobré, říkají. Z toho se vyspíš, tvrdí. Jak je to ale dlouho od doby, co jsem s
rozřezanými a zakrvácenými stehny ležela na podlaze koupelny v křeči, nemožna
nahlas promluvit a mou mluvou zůstal jen pláč, pláč zoufalství, že se neumím ani
hluboce říznout, až tak se bojím. Bojím se života, ale bojím se i smrti. Jak je to
dlouho, co jsem seděla na okenním parapetu, ale pak mi došlo, že bych to přežila?
Jak je to dlouho, co jsem procházela kolem kolejí a sledovala, s jakou rychlostí
projíždějí vlaky? My, lidé, zapomínáme tak rychle a s takovou lehkostí, díky které mi
přisuzují zázračná křídla s možností odletět od minulosti. Minulost skončila, ale v duši
žije dál. Je jako první láska a první polibky, nesmělá a silná, přesto
nezapomenutelná. Má křídla jsou zakrvácena a ztěžklá jako kov. Vzhlížím k nebi a přemýšlím, jestli je to onen mystický strážný anděl, který mě od všech konečných
činů odradil. Často ale koukám dolů, na peklo a žár, který mi chybí. Svůj osud držíš
ve svých rukou, oznamují. A mají pravdu. Právě se dívám na svůj ostrý osud, který
jsem si sama napsala, a svírám jej v zakrvácených dlaních. Tak takhle chutná hřích?
A ve snech? Ve snech si s ledovým klidem prohlížím své vlastní parte a propukám v pláč ne proto, o co jsem se připravila, ale o to, o co jsem připravila nevinné duše kolem a jak hořkou bolest v srdci jim ponechávám. Trestem mým je tuláctví ve světě mrtvých duší, co klid nenašly ani po
tom, co viděly svou vlastní smrt a zabíjely se a umíraly s pocitem, že ho dosáhnou. Ne, ne.
Ten klid nenajdeš v životě ani po smrti. Ten klid je jen myšlenka nad neprobádanou velikostí
a tajemstvími vesmíru a uvědomění si své vlastní nesmyslnosti.
Občasným útěkem se staly doporučené aktivity, které zaměstnají roztěkanou mysl. Jenže občas se terapeutické aktivity zvrhnou v samovolný výbuch emocí s žalostným pohledem na papír roztrhaný na kusy a směs barev, které se smíchaly s mou vlastní krví, slaností mých vlastních slz a kousky kůže v okamžiku, kdy se mé nehty zarývají do měkké kůže na stehnech a s očima rudýma a v nich slzným leskem vzhlížím na hodiny, které ukazují nekřesťanskou hodinu. Zatracená insomnie a ještě zatracenější zvrácená mysl dívky, co ještě nestačila dospět a už umírá.
Víte, já vlastně nechci zemřít. Respektive, toužím po tom, ale není to touha po tmě, po
nekonečně velké sžírající tmě, neboť ta, ta mě, můj milý, pohltila už dávno a uvěznila mě v mé vlastní mysli. Jak těžké je žít ve svém osobním vězení. Jediný tyran, který mi způsobuje už přes 7 let má trápení, je má vlastní hlava. Děláte své oblíbené činnosti, ale nic necítíte. Je jen prázdno. Prázdno vyplněné tíhou neprázdně černé tmy. A proto každou probdělou noc,
kdy nespím, sedím na okenním parapetu v okně dokořán a sleduji, jak celé město spí. V tu chvíli cítím kontrolu, jednou nad sebou cítím kontrolu. Neboť nohy, které trčí a hýbou se volně ve vzduchu, zatímco vy sedíte v okně a cítíte pevný povrch, jsou toho důkazem. V tu
chvíli vnímáte spící město, slzy stékájící po vaší tváři a vítr, který jemně a jakoby s citem
ovívá vaše vlasy, až se zbloudilý pramínek točí ve větru. A cítíte život, cítíte, že jste sakra naživu a že ta dlažba pardubického ghetta pod vámi znamená krví podlité a bledé tělo, tělo bez
života, jehož vlasy už neplají ve větru, ale namáčí se v rudé louži s kousky roztříštěné lebky.
Znamená tělo, které poslední polibek dostane v rakvi. Znamená parte, které si ta ztracená
dušička bude číst na nástěnce v centru. Ne, ne, človíčku. Víš, já nechci. Nechci zemřít. Chci zastavit bolest. Chci si odpočinout od svých vlastních myšlenek. Chci se přestat cítit jako v pasti, ze které není úniku. Už se nechci cítit jako zbytečná přítěž. Nechci, aby mě mé trauma pronásledovalo a abych při každém kroku cítila, jak mi dýchá na můj holý krk. Tak moc chci
utéct a zároveň tak moc chci žít. Strach mě sžírá natolik, až se bojím mu čelit a zároveň se bojím utéct, bojím se smrti. Bojím se, že smrt bude jen začátek něčeho horšího a ponese s sebou mnohem více obětí. A tak se zatím spokojím se spánkem, kdy neležím na dlažbě, ale
v měkkých a jemných peřinách své postele a pak, celá roztříštěná s tmavými kruhy pod
očima mířím do kuchyně, kde mě s úsměvem a snídani vítá nic netušící mamka. Děkuji za
další noc, kterou jsem přežila. Přežívám svou vlastní smrt? Bude tohle trvat věčně, když je
vše kolem relativní, nic není jisté a věčné? Ne. Ne. Já nevím. Nevím, co je a co není.
Všechno mi začalo splývat. Jedno však vím. Vím, že když si zvolím spánek krutě věčný, nic z toho už nikdy nezjistím.
rozřezanými a zakrvácenými stehny ležela na podlaze koupelny v křeči, nemožna
nahlas promluvit a mou mluvou zůstal jen pláč, pláč zoufalství, že se neumím ani
hluboce říznout, až tak se bojím. Bojím se života, ale bojím se i smrti. Jak je to
dlouho, co jsem seděla na okenním parapetu, ale pak mi došlo, že bych to přežila?
Jak je to dlouho, co jsem procházela kolem kolejí a sledovala, s jakou rychlostí
projíždějí vlaky? My, lidé, zapomínáme tak rychle a s takovou lehkostí, díky které mi
přisuzují zázračná křídla s možností odletět od minulosti. Minulost skončila, ale v duši
žije dál. Je jako první láska a první polibky, nesmělá a silná, přesto
nezapomenutelná. Má křídla jsou zakrvácena a ztěžklá jako kov. Vzhlížím k nebi a přemýšlím, jestli je to onen mystický strážný anděl, který mě od všech konečných
činů odradil. Často ale koukám dolů, na peklo a žár, který mi chybí. Svůj osud držíš
ve svých rukou, oznamují. A mají pravdu. Právě se dívám na svůj ostrý osud, který
jsem si sama napsala, a svírám jej v zakrvácených dlaních. Tak takhle chutná hřích?
A ve snech? Ve snech si s ledovým klidem prohlížím své vlastní parte a propukám v pláč ne proto, o co jsem se připravila, ale o to, o co jsem připravila nevinné duše kolem a jak hořkou bolest v srdci jim ponechávám. Trestem mým je tuláctví ve světě mrtvých duší, co klid nenašly ani po
tom, co viděly svou vlastní smrt a zabíjely se a umíraly s pocitem, že ho dosáhnou. Ne, ne.
Ten klid nenajdeš v životě ani po smrti. Ten klid je jen myšlenka nad neprobádanou velikostí
a tajemstvími vesmíru a uvědomění si své vlastní nesmyslnosti.
Občasným útěkem se staly doporučené aktivity, které zaměstnají roztěkanou mysl. Jenže občas se terapeutické aktivity zvrhnou v samovolný výbuch emocí s žalostným pohledem na papír roztrhaný na kusy a směs barev, které se smíchaly s mou vlastní krví, slaností mých vlastních slz a kousky kůže v okamžiku, kdy se mé nehty zarývají do měkké kůže na stehnech a s očima rudýma a v nich slzným leskem vzhlížím na hodiny, které ukazují nekřesťanskou hodinu. Zatracená insomnie a ještě zatracenější zvrácená mysl dívky, co ještě nestačila dospět a už umírá.
Víte, já vlastně nechci zemřít. Respektive, toužím po tom, ale není to touha po tmě, po
nekonečně velké sžírající tmě, neboť ta, ta mě, můj milý, pohltila už dávno a uvěznila mě v mé vlastní mysli. Jak těžké je žít ve svém osobním vězení. Jediný tyran, který mi způsobuje už přes 7 let má trápení, je má vlastní hlava. Děláte své oblíbené činnosti, ale nic necítíte. Je jen prázdno. Prázdno vyplněné tíhou neprázdně černé tmy. A proto každou probdělou noc,
kdy nespím, sedím na okenním parapetu v okně dokořán a sleduji, jak celé město spí. V tu chvíli cítím kontrolu, jednou nad sebou cítím kontrolu. Neboť nohy, které trčí a hýbou se volně ve vzduchu, zatímco vy sedíte v okně a cítíte pevný povrch, jsou toho důkazem. V tu
chvíli vnímáte spící město, slzy stékájící po vaší tváři a vítr, který jemně a jakoby s citem
ovívá vaše vlasy, až se zbloudilý pramínek točí ve větru. A cítíte život, cítíte, že jste sakra naživu a že ta dlažba pardubického ghetta pod vámi znamená krví podlité a bledé tělo, tělo bez
života, jehož vlasy už neplají ve větru, ale namáčí se v rudé louži s kousky roztříštěné lebky.
Znamená tělo, které poslední polibek dostane v rakvi. Znamená parte, které si ta ztracená
dušička bude číst na nástěnce v centru. Ne, ne, človíčku. Víš, já nechci. Nechci zemřít. Chci zastavit bolest. Chci si odpočinout od svých vlastních myšlenek. Chci se přestat cítit jako v pasti, ze které není úniku. Už se nechci cítit jako zbytečná přítěž. Nechci, aby mě mé trauma pronásledovalo a abych při každém kroku cítila, jak mi dýchá na můj holý krk. Tak moc chci
utéct a zároveň tak moc chci žít. Strach mě sžírá natolik, až se bojím mu čelit a zároveň se bojím utéct, bojím se smrti. Bojím se, že smrt bude jen začátek něčeho horšího a ponese s sebou mnohem více obětí. A tak se zatím spokojím se spánkem, kdy neležím na dlažbě, ale
v měkkých a jemných peřinách své postele a pak, celá roztříštěná s tmavými kruhy pod
očima mířím do kuchyně, kde mě s úsměvem a snídani vítá nic netušící mamka. Děkuji za
další noc, kterou jsem přežila. Přežívám svou vlastní smrt? Bude tohle trvat věčně, když je
vše kolem relativní, nic není jisté a věčné? Ne. Ne. Já nevím. Nevím, co je a co není.
Všechno mi začalo splývat. Jedno však vím. Vím, že když si zvolím spánek krutě věčný, nic z toho už nikdy nezjistím.
Comments
Post a Comment