Myšlenkové vězení

Jaká to divná věc, být člověkem. Cítít všechny ty zvláštní emoce, bolest i radost. A stejně mi to všecko nedává smysl. I když se rozmožím a pošlu své geny dál, budu stejně hnít pod zemí, jako všichni tvorové. A co máš po sobě nechat, když i to jednou zemře, a i planeta přestane existovat?

Život je tak nádhernej a zároveň tak hnusnej. Lidská duše je tak křehká. Mám pocit, že už jsem se hodněkrát rozbila. Jsem okno, přes který už se špatně kouká, dokolečka slepovaný, stále křehčí a stále hůře slepitelný. A jednou, až zbyde ze střepů jen prach, už nebude co lepit. 

Cítit teplé paprsky slunce dopadající na mou kůži za zpěvu ptáků je tak kouzelné, tak osvobozující. Harmonie přírody. Její síla a magie. Tak takhle chutná život?

Duše propletená v životních cestách druhých lidí, a ti jako by se jen mihli. Mihli a rozbili ten zbloudilej střípek, kterej hledám. Prázdný otvor, který vycpávám všema těmahle myšlenkama. Myšlenkama na život a na smrt. Vůbec, všechno je tak pomíjívé, že si nejsem jistá, jestli k tomu všemu něco cítím. Hořkost, trpkost, pachuť v krku?  Sladkost, jemnost, něhu? Nebo to všechno splynulo v jedno prázdný nic? A co je to nic? Smutek a bolest přebíjející všechno hezký. Úsměv bez jiskry v očích. Znetvořenej odraz v zrcadle. Ruka od krve.  Lebka roztříštěná na dlažbě. Pláč a křik. Necítím kontrolu. Křik uvnitř svý hlavy. Nasadit úsměv a žít. Je to život, nebo jen iluze života své vlastní mrtvé duše?

A mezilidský vztahy mizej v dáli. Nezajímáme se o to, že nejsme v pohodě. Mluvíme, ale ze slov zmizela hloubka. Využíváme se, ubližujeme si. Slovy i nezájmem. Zneužíváme se. Zabíjíme. Ničíme.  A přesto tolik lidí šíří lásku. Cítí jí vůbec někdo z nás? Dotýkáme se, ale nic necítíme. I polibek jako by ztrácel význam.  Nerozumím lidem, a o to víc nerozumim sama sobě.

Hledám k sobě cestu, bez toho nenajdu ani klíč k otevření autentičnosti. Dívám se do zrcadla a vidím někoho, koho vidět nechci. A zrcadlo se tříští na kousky. 

A krom života a smrti cítím něco ještě víc. Mrazivý tlející dech minulosti, která mě pronásleduje. Bojuju se sebou, nebo se svou minulostí? Nebo to splývá a rovná se jednomu?

Slova jako by mizela v dálce, bloudila a nedaj se znova najít.